Sněhové radovánky v dobrém i ve zlém

Zase sama

Už od druhého dne běžkování si beru jen lehkou bundu a lehké rukavice, pod kalhoty žádné legíny. To je vývoj! Na první výjezd jsem se nabalila jak na Aljašku. Ale je mi teplo, i když venku začalo pěkně mrznout.
Až do soboty jsem tu sama a nesmírně si to užívám. Holky chodí bobovat, Roman šetří kotník a užívá si, že má doma na práci konečně klid. A já si užívám samoty, vzácného to času, když jsem doma s dětmi už tolik let.
Docela dlouho se na sněhu neobjevovaly ani zvířecí stopy. Kde jsou kanci? Při procházkách tu denně narážím na jejich noční hodování a teď nic. Trochu jsem se bála, že mi rozryjí pracně vyšlapanou stopu ve sněhu, ale je tu jen pár srnčích stop, sem tam zajíc a jinak nic. Jen moje trasa. Po týdnu dokonce vyleze sluníčko a já se nemůžu nabažit té třpytivé nádhery.

Slon v porcelánu

V sobotu jsem zahlédla paní na běžkách. Jela tou mojí stopou! Úplně jsem pocítila takový hezký pocit, že je to tu připravené, taková malá hrdost, že jsem to tu vyjela i pro ostatní. Paní ve žlutém oblečku projela zatáčkou takovým fofrem a s takovou lehkostí, že jsem si až pomyslela, že každá asi provozujeme jiný sport! Ty jo, jak to dělá? Jen tak lehýnce projela kolem posedu a je pryč. Než jsem objela svoje kolečko, už jsem ji měla v zádech. Páni, já tu funím, makám, potím se a ona vypadá, že je to ta nejsnazší věc, co se dá na sněhu provozovat. Chci se přiučit a pouštím jí před sebe, ale zmizí moc rychle. Jen němě hledím na ten zázrak. Teď si připadám trochu jako slon v porcelánu. No jo, tak jsem to zkusila prvně ve čtyřiceti a nikdo mě to neučil. Však já to na to taky přijdu! Zapřu se do hůlek a soptím za ní.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Džípy a čtyřkolky

Kromě běžkařky dojely na pole taky džípy. Pánové si zkoušeli smyky a rozjeli nám stopu. Neměla jsem radost a vyšlápla si odpoledne novou. V neděli jsem vzala na běžky poprvé Markétku. Ať nedopadne jako já a učí se sportům v mládí. Dala jí svoje běžky, vzala si Romanovi a jely jsme. Dokud nás nezastavila hlína. Co to je? Kus pole pod naším domem se proměnil v měsíční krajinu. Tatínek a dvě děti tu řádí na čtyřkolkách a vůbec nás nevnímají. Stojíme a nechápavě zíráme na tu spoušť. Doposud nádherná bílá peřina byla porušená jen jednou kolejí od mých běžek a o kus dál vznikly velké bílé koleje od džípů. Ale tohle? Když si mě tatínek všimnul, promluvila jsem na něj: “Prosím vás, nezničte nám tu stopu aspoň tam nahoře, ono dá hrozně práce to vyšlapat,” řekla jsem a vypadala asi dost nešťastně, protože pán vypadal, jako když se zrovna probudil a až po chvíli řekl: “Aha, jo tak, no tak to omluva. My budeme jen tady.” To byla lekce pozitivního myšlení! Dalo mi hoooodně práce vypudit všechny hanlivé výrazy, které mě v souvislosti s jejich návštěvou lezly zas a znovu na jazyk. Pro pár minut zábavy taková spoušť! Smrad, vytrhaná tráva a hlína široko daleko. Vyšláply jsme si novou trasu, abychom se dostaly na volný prostor. Však ono třeba ještě nasněží a zmizí to, přála jsem si v duchu. Každá cesta kolem toho oraniště mě však znovu přiváděla na myšlenky, jak hloupou máme mi lidé zábavu a jak jsme bezohlední k přírodě.

Sněží a sněží

Moje přání bylo vyslyšeno. Od pondělka sněží a sněží. Běžkařka zmizela, džípy zmizely, čtyřkolky taky. Jsem tu zase jen já a nekonečné lány bílé plochy. Odpoledne potkávám hajného: “Lepší jak na horách, co?” prohodí místo pozdravu. “To mi povídejte,” zafuním nadšeně a raduju se, že se taky někdo raduje z té bílé nadílky. A už si povídáme. Prý po kácení stromů, které tu proběhlo na podzim, zmizeli všichni kanci. Odtáhli kdovíkam, za noc prý ujdou skoro 40 km. Ahá, tak proto tu nejsou po nich žádné stopy! “No, zato to tady teď vorají čtyřkolky,” doplní moje úvahy a přidá peprné slovíčko na adresu těch, kdo sem z města jezdí za zábavou. Jo jo, tak s hajným, který parkuje na začátku lesa a kýble s krmením nese pěšky, bych si rozuměla. Ještě že tu měsíční krajinu, co tu vytvořili, zasypal sníh.

Romanovi splaskl kotník a vyráží se mnou na běžky. Ale kde je moje stopa? Sněží a sněží a moje pracně vyšlapaná trasa se ztratila v půlmetrové závěji. Musíme si udělat novou, po té původní není ani památky. Roman vyšlapal místo mého kolečka chytrou osmičku. Hm, to mě nenapadlo, libuju si, jak je chytrý, že teď jezdíme více po vrstevnici a méně do kopce z kopce, než jsem si to původně vyšlapala já. No jo, muži, umějí si život zjednodušit :-)

Jako na horách

V lednu jsem měla jet s partou ženských na běžky. Zavedly jsme před třemi lety takovou tradici a už před rokem zaplatily zálohu na super chatu s welnessem. Že tentokrát si zasloužíme i trochu té sauny a bazénu. Jenže je tu korona situace a pobyt se nekoná. Já si nestěžuju, jsem na běžkách dvakrát denně. Nalákám na běžky kamarádku, která přijede s celou rodinou a jdeme na běžky všichni.  Nejdříve my dospělí, děti jdou na boby, pak vyráží děti na půjčených běžkách. Kamarádi jásají, že jsou spolu na běžkách po 11 letech! Mají čtyři děti a doposud se museli střídat. Jeden byl s malými na bobech, druhý s velkými na běžkách a pak se vystřídali. To je důvod, proč jsme si běžky koupili až vloni – holky byly malé a nemohly jsme je nechat doma samotné. Takže jim naprosto rozumíme a sdílíme jejich nadšení. Však my si tu jízdu ve dvou užíváme taky až letos.

Dáme běžky, vezmeme i sousedku a všechny psy a  užíváme si mojí stopu (opět mě zalije pocit hrdosti, že jsem to tu udržela sněhové nadílce navzdory). “Tady je to jak na horách!” jásá kamarádka, když po běžkách zasedneme k obilnému kafíčku a zdravému dezertu, který jsem shodou okolností včera upekla. Taky jsem měla zrovna udělané mandlové mléko a tak si neskutečně užíváme ty poklady a já si při pohledu na ty dva ve sportovním oblečení začnu připadat skutečně jako na horách. A znovu si říkám, jak se máme krásně a jaká úžasná hojnost nás letos s tou sněhovou nadílkou počastovala. Pak si společně uvaříme večeři a po návštěvě si jdeme lehnout do našich postelí. Kam se hrabe horská chata! I když tahle měla být do třetice poněkud vychytanější než ty předchozí dva roky. No, bazén, sauna nebo masér tu tedy nejsou….ale stejně! Hned si vzpomenu, jak tohle období probíhalo, když jsme bydleli ve městě v bytě. Všude hnědá břečka, boty a auto od soli…žádné nadšení to ve mě nebudilo. A teď mám sněžnou euforii už týden! Díky, díky za to! A díky nám, že nemáme televizi a naši radost ze zimy nám nekazí žádné nesmyslné zprávy.

Bosky do sněhu

Kája chodí s kyblíčkem na kompost přes celou zahradu zásadně bosa. U dveří na terasu máme permanentně položený ručník, protože co chvíli někdo vyběhne do sněhu osvěžit si nožky. Ráda se proběhnu po zahradě, když je poprášená sněhem, ale tohle je ještě lepší. Když vařím snídani nebo oběd, vyhrnu tepláky a vyběhnu před kuchyň na terasu. Holky to fotí. I ony vědí, že je to pokrok, že máma se každý rok víc a víc otužuje. Mám sněhu do půl lýtek a fakt to zebe. A pak to krásně hřeje. Kde jsou ty časy, kdy bych nastydla jen z pohledu na to, jak jde někdo bos do sněhu.

Raduju se z té hromady bílého pokladu a denně přemýšlím, k čemu svoje nadšení z té skvělé a vzácné hmoty přirovnat. Kdy jsem se cítila takhle blažená a zalitá pocitem naprosté hojnosti? A najednou to mám! Když jsem jako malá dostala nový balíček bílého moduritu a mohla takřka neomezeně tvořit. Nebo když jsem dostala nový balíček modelíny a ty barevné dílky ještě nebyly šedivé jako starší modelína, kde se barvy smíchaly. To je ono! Cítím se, jako bych dostala takový balíček. Kamión balíčků! Nekonečné množství balíčků!

Každá mince má dvě strany

Užíváme si sněhu, iglú pomalu roste a naše nadšení nezkazí ani nemožnost dostat se z domova bez řetězů. Při prvním pokusu vyjet kopec k nám nahoru bez nich (většinou stačí vypnout ESP, pořádně se rozjet a na jedničku jsme se tam dostali) sedřeme naší stařičké škodověnce celý bok o sousedův plot. Au!
Když k nám jede nákup, musíme si pro něj na náves. K nám by dodávka nevyjela. Jednoho kurýra včera Roman vyprošťoval s lopatou. Finální zatáčka každého táhne do lesa. I kurýry. A tak máme řetězy stále nasazené a divíme se, že to klouže i s nimi, až zjistíme, že jeden řetěz chybí. Kdy spadl? A kde? Několikrát projdeme celou trasu z kopce na náves a zpátky. Jestli tu někde spadly, tak už jsou dávnou zafoukané nebo odhrnuté, jak tu občas projdete traktor a zachraňuje ty, kdo jezdí denně do práce. Nebo už ho má někdo doma, protože tady platí, že co není za plotem, to je všech a kdo si to první vezme, tomu to patří. Uvidíme na jaře, jestli vyplavou. Tak to je odvrácená strana sněhových radovánek. Auto je poškrábané a z drahých řetězů (ty levné nic nevydržely, tohle jsou už třetí a jediné odolné) máme jen půlku. Ale co, hlavně že sněží!