Stala se ze mě sportující veganka (Silvie 32 let)

I když jsem sportovala, byla jsem oplácaná

Nikdy jsem nebyla žádná houžvička. Postavu jsem zdědila po tatínkovi a už na ZŠ jsem si začala všímat rozdílů mezi typy postav mých vrstevnic. Na střední škole mě moje postava přestala trápit, ale i když jsem dost cvičila a sportovala (lehká atletika, vybíjená, volejbal, začala jsem předcvičovat aerobik), byla jsem taková oplácaná.

Vážila jsem skoro 90 kilo

Doma se vařilo “po česku”, každý den byla po ruce nějaká dobrota v podobě sušenky, perníku, koláče. Příteli tehdy moje postava nevadila, nikdo se v mém okolí nezmínil o tom, že bych měla ubrat. Až jsem se s přítelem rozešla a začala se zajímat o nejrůznější diety a cesty, jak se z “oplácané” stát ” štíhlou”… Z “nejíst” se stávalo ” málo jíst”… následovalo ” jíst pravidelně v malém množství”. Opravdu se mi podařilo zhubnout a to z téměř 90 Kg na asi 65 Kg. To bylo před 10 ti lety. Nyní, v 32 letech, po dvou těhotenstvích, při kterých jsem nabrala okolo 15 kg)  jsem na váze plus mínus podobné, ale….

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Vegani jsou tak trochu blázni

Doposud jsem veganství brala jako ” nešťastný” způsob stravování. Byla jsem přesvědčená, že vegani jedí jen ovoce, zeleninu a luštěniny. Ale jejich přesvědčení jsem jim nebrala (i když jsem si nedokázala představit občasný hřích s koblihou, koláčem, dortíkem, tatarákem…). Články, které jsem četla, jsem četla s úsměvem na rtech a říkala jsem si:” to jsou tak trochu blázni, ale budiž” :-)

Najednou jsem nedokázala pozřít maso

Asi před dvěma lety (nebo už je to déle?) jsem objevila stránky Jíme jinak. Zkoušela jsem do svého masožravého života víc zařazovat luštěniny a pak jsem absolvovala měsíční detox, který byl postavený na bázi veganství. První, druhý i třetí tenhle detoxikační program (Jarní očista, Vánoce jinak, Hubneme do plavek,..)  během roka a půl jsem absolvovala s tím, že jsem následně opět ” najela” na masožravce. Ale až čtvrtý ve mě spustil lásku – ke zvířecím životům a přírodě. Myslím, že se ozval vesmír a ze dne na den mi do hlavy vložil novou rovnici. Najednou jsem nedokázala pozřít maso.

Uviděla jsem, co doopravdy jím

Přesto, že mi doposud chutnalo, najednou jsem nemohla, protože už jsem neviděla maso na talíři, ale utrápené, znetvořené kuře na stole. Najednou jsem si neuměla naservírovat tvaroh nebo mléko a na pečivo si položit sýr, protože jsem viděla mnohokrát znásilňovanou krávu mezi kusy želez. Najednou pro mě byly živočišné produkty tabu. A tak se ze mě stala před víc jak půlrokem veganka.

Co se mnou udělalo veganství

Jaký byl výsledek co se týče váhy? Shodila jsem skoro deset kilo. Váha po čase o kousek skočila nahoru (tělo se vzpamatovalo z šoku), ale nyní se držím plus mínus na svých 65 kg.

Do rostlinné stravy jsem se zamilovala (hlavně díky Evě a Heleně z Jíme jinak), zjistila jsem, že vegani umí jíst pestře. Kromě etické stránky veganství vidím i pozitivní dopad na stránku zdravotní. Sice o trochu, ale i tak… lepší výsledky na pravidelných kontrolách s onemocněním štítné žlázy.

Změnila jsem se. Dost lidí to říká, ale já můj nový způsob života miluju. Snažím se na ten opravdu zdravý způsob života nalákat i ostatní – děti a manžela, širší rodinu, okolí na svém blogu na Facebooku a líbí se mi, jak se lidé začínají zamýšlet nad tím, že tenhle svět neskončí s naší smrtí, ale že na téhle planetě budou žít naše děti, vnoučata, pravnoučata….a že naše chutě jsou až druhotné s porovnáním s utrpením zvířat.

Sport a veganství

Ani jako vášnivý sportovec nestrádám – na své váze si hýčkám 38% svaloviny, takže ani o svaly jsem nepřišla, což je jeden z obvyklých a častých argumentů konvenčních strávníků. Ruku v ruce s veganstvím jsem se začala zajímat i o etickou stránku chování k přírodě – minimálně tak, že se snažím omezovat odpad, plast obzvlášť.

Já jen dělám, co můžu

V říjnu mi Eva nabízela, že pokud bych se chtěla podělit o můj příběh na téma “Já a moje cesta”, je můj příběh vítán. Nejdřív jsem si myslela, že by čtenáře nic takového nezajímalo (jste přece JÍME JINAK), ale i kdyby jen jednoho…stálo by za to se zamyslet a ” hodit to na papír” :-) A tak jsem to tedy sepsala, toto je moje cesta.

Miluju příběh o kolibříkovi, který se snaží uhasit les tím, že nosí kapky vody v zobáčku a létá stále sem a tam, od jezera k hořícímu lesu a ostatní zvířata se mu smějí, že je blázen, že sám požár neuhasí. A jeho odpověď zní: “Já jen dělám, co můžu”.

PS: Nahoře na maturitní fotce je to asi 85 kg živé váhy :-) Ostatní fota jsou z letoška.