Ty spíš s otevřeným oknem???

Někdy z kraje února (to ještě venku v noci pěkně mrzlo a přes den foukal ledový vichr) u nás byla na návštěvě babička. Je v náročné léčbě, tak si chodí po obědě lehnout. Přemýšlela jsem, kam ji uložit na šlofíčka, aby měla opravdu klid a nerušily ji děti, naše povídání ani pes. Volba padla na naší ložnici. Tam teď bude největší klid. Vzala jsem tam babičku a ta se hned ve dveřích vyděsila, když zjistila, že je tam otevřené okno a “strašná zima”. Ještě víc se divila, když jsem jí říkala, že okno v ložnici prakticky nezavírám a že tam celý rok netopíme. “Ty spíš s otevřený oknem?” “No jenom na ventilačku v zimě,” upřesnila jsem. “Ty? Taková zmrzlina?” zeptala se babička a na konci bylo slyšet celou řadu otazníků. Připomněla mi, jak když jsme byli na návštěvě u nich, bývala mi v ložnici pro hosty zima a zavírala jsem okno. No jo, je to tak, byla jsem věčně zmrzlá a samou zimou pak nemohla ani usnout.
Musela jsem se v duchu smát, když tahle konverzace probíhala. Vždycky si říkám, že dokud s někým nežijete, nemůžete vědět, jak skutečně jí, jak doopravdy žije, natož to nějak hodnotit nebo dobře poradit. Moje vlastní máma tedy netuší, že už roky nejsem zmrzlina mražená (Miluju zimu, už nejsem zimní troska). Dokonce mi na chvíli přišlo, že tohle na ní udělalo větší dojem než všechny ta zdravotní proměny, kterými jsem prošla.

Okno jsem zavřela a chtěla babičku uložit do postele. “Ty tu máš jen takovou tenkou deku?” ptala se s obavou v hlase. Má teď velké potíže a na chlad reaguje velmi špatně. K jejímu velkému překvapení jsem jí ještě řekla, že pod touhle dekou spíme celý rok a běžela jí pro péřovou peřinu. Z vedlejšího pokoje jsem zaslechla, jak se ještě podivuje nad tím, že ještě pořád spíme oba dva pod jednou společnou dekou. “Je velká,” říkám a ona hned, že tam musí táhnout tou škvírou mezi námi. “Pravda, tu škvíru vždycky před usnutím utěsníme, “smála jsem se. Nemám ráda, když mi táhne od toho okna na krk.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Babička si šla lehnout a zbytek rodiny šel na procházku. Neminul nás déšť, vrátili jsme se úplně promočení. Celou dobu jsem se usmívala nad tou naší konverzací. Nezlobím se, že si máma dávno nevšimla, že nechodím nabalená jako na Sibiři, že v létě sedávám venku pod pergolou s bosýma nohama a u nich v kuchyni už se neklepu zimou. Ani už dávno nečekám nějaké uznání či pochopení od příbuzných. Těším se z toho, že mám pro sebe připomínku jak to bývalo. Názornou ukázku, jak se to všechno zlepšilo a posunulo. Věci, které beru dnes už jako naprostou samozřejmost (otevřené okno, vypnuté topení, tenká deka) ji viditelně překvapily. Ona si totiž stejně jako já pamatuje, že to tak nebývalo. A tak jsem se nad tím znovu zaradovala, že teď to tak je a že mi to už pěkných pár let přijde jako standard.

Před odchodem na procházku jsem dala na parapet vychladnout a ztuhnout další jablečný dortík, jeden z mých nejoblíbenějších dezertů. Mám nesmírně akční jarní období (Jarní únava? Kdepak, jarní šílenství) a tak pořád něco klohním, až to není kam dát. Ve špajzu už nebylo k hnutí, tak jsem ho dala vychladnout na parapet ven, když je tam tak chladno. A teď jsem se celou procházku strachovala, že mi do něj naprší a místo tuhého dortu, co jde krájet, budeme mít jablečnou kaši s dešťovkou. Při návratu domů jsem hned běžela do kuchyně zkontrolovat dortík. Neuvěřitelné! Na terase byla souvislá linie. Rovná čára, která ukazovala, kam až pršelo a kde bylo pořád mokro. Ale kolem dortu vedl takový suchý oblouček. I povrch dezertu byl zcela suchý, takže to vypadalo, že déšť prostě obkroužil dortík a milosrdně ho vynechal. Poslala jsem do vzduchu vzdušný polibek, vzala dortík dovnitř a zatímco v sušičce chrastila dědečkova promočená bunda, ve které potřeboval zase odjet a být suchý, děkovala jsem při vaření kávy a melty i za to, že můžu promoknout na kost a neomarodím jako to vždycky automaticky následovalo než jsem změnila jídelníček a spravila si zdraví.

Pak jsem se šla teprve převléknout do suchého a otevřela jsem v ložnici zase okno, aby se nám večer hezky usínalo.