Vánoce u babičky

Čekání na dopis

I já v tyto dny čekám. Čekám na dopis od babičky, ve kterém snad bude jako každoročně věta pro mě. Věta, která mi sdělí, že mohu přijet… Svět se skládá z různě důležitých věcí. Já dnes vím, že lidé tu nebudou věčně. Domy, auta, města i obchody ano, tam se mohu jít podívat i zítra, pozítří… ale možnost prožít něco neobvyklého, netuctového, krásného a proto tak vzácného s člověkem, s někým, kdo je vám blízký a dá vám tu možnost nahlédnout pod pokličku jeho soukromí, je šance, která se musí chytit a nepustit. Dopis přišel, věta v něm pro mne byla a já jsem na cestě… za babičkou.

🎁 Dárkové poukazy 🎁
Co takhle recept na štíhlejší já? Dárkový poukaz na kurzy zdravého vaření - jediný dárek, po kterém váha jde dolů a nálada nahoru!
Prohlédnout

Cesta tichem

Na cestu jsem vyrazila hned první volný víkend, týden po Mikuláši. Moje babička, ta z maminčiny strany, je moudrá žena. Z její scvrklé tváře se dívají na svět dvě dobré oči. Má bílé vlasy učesané na patku pečlivě přichycené pírkem. Vždy má všude vzorný pořádek. Bydlí v domku na samotě, který se rozhlíží ze skály. Všude to má daleko, ale jí to nevadí. Cesta až k jejímu domku mi trvá déle než v létě. Všude, všude kam se podívám je mlčenlivý bílý sníh, ticho a stromy ozdobené bílými čepicemi. Je slyšet jen křupavé vrzání sněhu pod mými botami a občasné zapípání nějakého ptáčka, který asi našel něco k snědku a snaží se přivolat i ostatní. Často se zastavuji a poslouchám. To ticho je krásně bohaté, syté, opravdu ničím nerušené a já se ho nemohu nabažit. Začal padat sníh. Takový suchý, lehký bílý sníh. Vločky se tiše snáší a možná se i trošku zešeřilo, i když je teprve dopoledne. Tyto cípaté krasavice mi dopadají na bundu, čapku, batoh i rukavice. Chytám je a dávám si je až pod nos, abych si je důkladně prohlédla. Celé se třpytí a blyští. Zkusili jste na mě někdy dýchnout? Jestlipak víte, v co se promění?

Vůbec nikoho jsem nepotkala a jsem tomu ráda. Lidí, jejich shonu, stresu, depresí, ale i automobilů, videí a televizorů mám za celý rok víc než dost. Venkov, domy na samotách a příroda je asi to, co nás okouzluje, přitahuje a probouzí v nás touhy to zažít. Možná by mi to také po delším pobytu zevšednělo a už bych se tak neobdivovala všemu jako teď… Život venkovského člověka je ale od romantiky na hony vzdálen a to já moc dobře vím a teď i vidím. Žluté světlo deroucí se z malých okének do šera a kouř, který je cítit dřevem, jsou pro mne orientačními body, že jdu správně.

Za těchto myšlenek a hustého sněžení docházím až k vrátkům. Už jen tři schůdky… sklepávám sníh botou o botu, dupu a setřásám ho rychle i ze šatů. ,,Ťuky ťuky, babičko, to jsem já, si doma?” ,,Tak to není ježek… ale moje vnučka… já už myslela, že přišel na sladké mlíčko.”, říká babička na uvítanou a v očích jí hrají malé čertovské jiskřičky. ”Tak tě pěkně vítám!” 

Babiččino království

Nu, teď jsem už u babičky doma a tak poslouchejte, jak to v takovém domku vypadá. Domek je postavený na přelomu 19. a 20. století. Hlavní místností je síň, která dělí dům na dvě poloviny. Stojí tu spížní skříňka a na dřevěné podlaze sedí různě velké hrnce, džbány a máselnice. Ze síně vedou jedny dveře do světnice, druhé do komory. Komora je v naší mluvě takový špajz, sklípek nebo skladovací prostor. Je tu mnoho věcí – skříň, ošatky, nářadí, sítka na mouku, nádobí a police, na kterých jsou uskladněny dobroty. Světnice je jediná obytná místnost tohoto babiččina království. Hned za vstupními dveřmi, obestaveny lavicemi, jsou kachlová kamna s plotnou, s kamnovcem a jednou troubou. Kamnovec je zabudovaná litinová nádoba s kohoutkem a slouží na ohřev vody, která se nosí od studny v konvi. Nádobí se myje ve vytahovacím dvojdřezu, který stojí vedle světle dřevěného kredence. Na stěnách visí police s talíři, válečkem, plechovými hrnky, naběračkami, lívanečníkem. Roh vyplňují dvě postele. Polštáře i peřiny jsou z prachového husího peří, povlečené do modře proužkované cíchy. V protějším rohu stojí stůl opět s lavicemi kolem stěn a jednou židlí. Nemohu si nevšimnout truhly, která je velice krásným, nejstarším a nejpoužívanějším babiččiným kusem nábytku. Slouží jí k ukládání potravin, cenností, šatstva a ložního prádla. Do postranní přihrádky (přítruhlíku) si dává rodinné cennosti a modlitební knížky. Nad truhlou jsou kukačkové hodiny a krucifix. Jestli čekáte, kdy začnu o televizi a koupelně, tak si počkáte. Taková věc a místnost tu není. Jediným zdrojem lidského hlasu je malé, hranaté rádio a večerní hygiena se provádí v železné vaničce. Na toaletu se chodí ven do tzv.,,kadibudky”. Tak co tomu říkáte? Líbí? Mně moc!

Klíče od ráje

Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, babička mě zvala k obědu. Udělala moje milované jídlo – trhanec. Je to docela jednoduché, ale od babičky to chutná tak jinak, líp. Tady je recepis: V hrnci rozšleháte 2 lžíce cukru, 4 vejce, 6 lžic polohrubé (nebo hrubé) mouky, půl litru mléka a špetku soli. Vymastíte si vysoký plech a směs tam nalijete. Trhanec je upečený v okamžiku a vy z něj nakrájíte obdélníky a potřete je marmeládou nebo povidly. No, a to je všechno. Smyly jsme nádobí. Hotovo. Babička si šla na chvilku odpočinout a já pokračuji v pečlivém průzkumu jednotlivých věcí. Je to tu zařízené celé ty roky stejně, ale vždy najdu nějakou věc, které jsem si dříve nevšimla. Jako třeba ten starý obraz. Pozbyl již své původní jasnosti. Jeho barvy zšedly a bez světla úplně splývaly. ,,Smím ten obraz sundat ze stěny a podívat se na něj venku?” ptám se a babička souhlasně pokyvuje. Nebyl to obraz. Je to velká fotografie. Není to fotografie, je to příběh, který mi babička vypráví ještě téhož odpoledne. Ráda poslouchám její staré zkazky. Dlouho jsem se na ni dívala a chtěla si její profil vrýt do paměti. Zvolna se zešeřilo a my jsme zůstaly sedět dále v přátelské shodě, jako bychom ani nezpozorovaly, že je již večer.

Kukačkové hodiny ohlásily druhou po půlnoci. Babička již dávno klidně oddychuje a na mě spánek stále nepřichází. Stále musím přemýšlet o jejích slovech, proč tady takto žije, o nás, kteří máme ke svému životu nejmodernější pomocníky a kdo ví co všechno ještě. Stejně možná nejsme šťastní a nezbývá nám čas na nic víc.

Mám pocit, že mi dal Bůh klíče od ráje. Mám pro Vás taky jednu větu: ,,Udělejte všechno pro to, abyste byli ve svém životě šťastní. Je v něm plno krásy.”

Svátek Lucie

Vzbudila jsem se do neděle, třináctého prosince. Svátek má Lucie… a poslechněte, co babička vypráví: ”Říká se, že v tento den dodnes obchází tajemné bílé postavy domácnosti. Říká se jim Lucky a plní své poslání, totiž: trestají za nepořádek. V den svaté Lucie musejí být domy jako ze škatulky, jinak se prý dotyčná neznala.” dokončuje babička. ,,Nám to ale nevadí, viď, uděláme si pořádek dnes a v dalších dnech budeme mít na sebe víc času, souhlasíš?” Nadšeně kývám. Jak vám přeji, abyste někdy mohli zažít to co já… Každý, každičký den byl pro mě zážitek, na který nezapomenu. Bylo to jiné, tak bohaté, nevšední.

Štědrý den jako z pohádky

Dny utíkaly jako splašené. Byla poslední noc před štědrým dnem. Ani vám nepovím, jak jsem usnula, ale vzbudila mě vůně. Čichám, nasávám, vrtím se a nemohu na to přijít. Musím z pelechu. Rychle se oblékám a zvědavě pokukuji ke sporáku, kde babička něco míchá, kvedlá… a z pod černých pokliček se tlačí ven průhledné voňavé obláčky… jo, to voní. ,,Dobré ráno, babičko!” ,,Dobré ráno zaspálku!” Tak, a už mám přezdívku. No, moc pěkná není, a to je teprve sedm hodin ráno! Co kdybych se vzbudila až v osm? Ne, raději nedomýšlím. ,,Co ti tam, babi, tak móóóc dobře voní?”, ptám se zvědavě. ,,Uvidíš”, a hnala mě od plotny. Kafe jsem pila u kravky v maštali. Okna byla od mrazíka svátečně vystrojená, rampouchy zvaly k pokušení. Dostala jsem na starost stromeček a zvířata. 

Červená a zelená jsou tradiční barvy vánoc. Takto ozdobený stromeček navnadí tu pravou sváteční náladu. Já jsem udělala mašličky na větvičky, oříšky a kostky cukru jsem obalila zlatým a stříbrným staniolem, pověsila jsem pokrájené pomeranče, citrony, naleštěná jablíčka, perníčky a na špičku betlémskou hvězdu. ,,To je ale krása” chválím si sama své dílo, ale nezavolám babičku, aby se šla podívat, stromeček schovám a budu mít taky překvapení. Na připravený stoleček jsem rozestavěla betlém se zvířátky.

Den mi posloužil jako poslední možný k očistě ducha i těla před tím velkým svátkem. Byla jsem na toulce v lese. Nabídl mi průzračný ledový vzduch, křišťálově čistou bublající dravou voděnku, možnost rozjímání a pochopení sebe sama… nebudu vám to všechno říkat, jděte si to zkusit. Na večer jsem si ještě připravila pytel sena, plátěné pytlíky s žaludy, kaštany a lízací sůl. Víte proč? Vánoce u babičky nejsou ani tak o dárcích, jako spíše o vzájemné lásce a přátelství, radosti a pocitu sounáležitosti v rodině, která se sešla ke společným oslavám.

Čas si dal na čas, jen se tak vlekl a ta první hvězdička, na kterou jsem nečekala jistě sama, se asi někam schovala a ne a ne vykouknout. S přicházejícím soumrakem jsem stále častěji pozorovala nebe a hlídala, kdy se objeví. Šla jsem jí naproti k brance. Ticho, ve vzduchu bylo to samé ticho, jako když jsem přijela. Komíny zase voněly, sníh křupal. ,,Ano, proto ta hvězdička není vidět”, mudruji si pro sebe, ,,čas se tu opravdu zastavil”. Jen tak stojím, koukám se na tu líbeznou krásu a musím říci, že svět mi v tu chvíli připadal jiný. Tak krásný, svěží, klidný. Jakoby i on sám věděl, jaké je datum. Zatoulal se ke mě hlas. Co to může být? Natáčím hlavu a napínám uši jako netopýr. Melodie se ztrácela a sílila podle nálady větru. Poprosila jsem ho a hned mi přifoukl plnou náruč tónů. ,,To soused z Dolní louky hraje na trubku”, dostala se mi odpověď na mé dumání, ,,říká, že na obloze je první hvězdička…”

Večeři zahájila společná modlitba, vzpomínka na uplynulý rok a poděkování Bohu za vše dobré, co přinesl, i za to, co vzal. Usedly jsme k slavnostnímu stolu prostřenému bílým ubrusem. Nejdříve babička postavila na stůl mísu s hrachem a odebrala po lžíci pro každý ,,domácí zvířecí krk” a až potom nandala sobě, já po ní. Po hrachu se podávaly polévky pro sílu – rybí polévka a bramboračka. Čočka, aby byly peníze. Pečený kuba z krup a česneku, který spojuje všechny stolovníky v dobrém i zlém. Ryba v rosolu byla pro radost. Kosti jsme dávaly na jeden talíř. Naposled se v ošatce na stole objevily vánočky z bílé mouky a cukroví. Byly pečlivě upletené, ty hnědé krasavice, žloutkem potřené a pomaštěné máslem, plné rozinek a mandlí. Cukroví bylo z oškvarků. Místo oříšků jsme chroupaly pražené vločky. Štrúdl byl vylepšen mákem a na másle zlehka osmahlými nasekanými ořechy. Čokoládu babička udělala domácí. Pily jsme bílou kávu, čaj, nechybělo ani trochu piva, vína a hlt pálenky pro dobré zažití. Když zazvonil zvoneček, byl čas na moje překvapení. ,,Je moc pěkný, opravdu.”, hodnotila babička mé dílo. Zapálily jsme si svíčičky a zpívaly koledy. O Vánocích nedostávají vánočku jen lidé. Babička hodila kousek do studny, aby bylo po celý rok dost vody. Dala po krajíčku dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly. Kousek vánočky dostal také oheň. 

Celý večer jsme jen tak klábosily, plnily vánoční zvyky a já šla zatřást bezem: ,,Třesu třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý večeří dnes…” a odkud by se ozval štěkot, tak tam bych se vdala. K tomu všemu nám hrály koledy z babiččina rádia.

Vyvrcholením štědrovečerních oslav je půlnoční mše. Šly jsme dříve, chrámově černým lesem, protože jsme zacházely ještě ke krmelci s pytlíky žaludů, kaštanů, s kouskem jablíčka, vánočky a pytlem sena. S ostatními přáteli jsme se sešli u jesliček v kostele. Venku byla zima, sníh a tma. Uvnitř zářily svíce. Jako rozpálená kamínka sálala naše srdce. Varhany se rozechvěly pod měkkými prsty, zpěvných hlasů pomalu přibývalo a zvěstovaly narození Krista. Určitě jsme všichni pociťovali a věřili, že je tam s námi… S nadějí a láskou jsme hleděli do nového roku.