Všude ne moc dobře, doma nejlíp

Žádná nebo mizerná zelenina

V nejedné restauraci od Českého Štenberka po Kutnou Horu kroutíme hlavami nad jídelním lístkem, kde se nevyskytuje žádná, ale skutečně vůbec žádná zelenina. V několika dokonce ani žádný ten okurkový, rajčatový, řecký či šopský salát! O nějaké dušené či vařené zelenině ani nemluvě. Není to zdaleka všude, ale je to překvapivě častý jev. Tuhle jsme kdesi u Jevan žebrali, zda nemají aspoň trochu mrkve na polévku, nebo něco podobného, co by nám uvařili ve vodě, ale neměli. Tam se tedy pro úplnost střídali majitelé a ten končící likvidoval zásoby, takže si nechával jen vše mražené, co se dalo hodit do fritézy. Místním strávníkům zřejmě vůbec nevadilo baštit omáčky, maso, knedlíky, hranolky a další jídla z menu, aniž by k tomu pozřeli byť kousínek nějaké zeleniny. Neměli ani zelný salát, ani sterilovanou zeleninu, prostě nic. Restaurace přesto byla překvapivě plná. Asi jsme moc nároční, smáli jsme se a jeli jinam.

My už to bez zeleniny sníst prostě neumíme. Jak nemáme k jídlu aspoň trochu té uvařené, podušené nebo napařené zeleniny, tak se nemůžeme dobře najíst. Občas to dopadá také tak, že sobě objednáme nějaké zeleninové rizoto nebo vegetariánské těstoviny a pro Káju ve vodě uvařenou mrkev či brokolici. A pak jí to ujídáme, protože ta hospodská rizota jsou děsně suchá a tedy nic moc lahodného. Jak tuhle napsala jedna z vás do komentáře: “S rizoty jsem to v našich restauracích vzdala, protože to chutná obvykle tak, že by to ani pes nežral”. Je to tak, oni to bez sýra a smetany neumí. A bohužel ta troška zeleniny v rizotu se v obyčejných hospůdkách většinou smrskne na mraženou kukuřici a hrášek či jinou mraženou směs, v těch “lepších” na orestovanou cibuli s troškou té mražené směsi. Restovaná zelenina pak bývá připečená až hořká. V některých dražších restauracích mívají grilovanou zeleninu. Přežili bychom i to, že se jedná téměř vždy jen o lilek, cuketu a rajčata nebo papriky. Kdyby to aspoň uměli připravit. Lilek bývá syrový a zbytek černý. No zkrátka zeleninu buď nevedou, mají mraženou nebo to s ní neumí.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Rýže na tom není o moc lépe

Podobně se to má s rýží. Za tu dobu, co jíme jinak, jsme se naučili na cestách objednávat rýži a zeleninu a bylo po problému s jídlem. Jenže tady se jaksi rýže moc nenosí. A když ano, tak je to chuděra předvařená nebo dokonce uvařená, zamražená a následně ohřátá v mikrovlnce, jak jsme na to narazili právě ve Štenberku, když jsme byli na vodě. O nějaké rýži natural si můžeme nechat leda tak zdát. Přitom rýže se dobře skladuje a je vlastně velmi levná. Ale zřejmě o ni není zájem.

Dostali jsme rizoto do jídelního lístku

V jedné takové docela příjemné restauraci přímo v Sázavě se nám podařilo naší poptávkou zavést zeleninové rizoto až do jídelního lístku. Začalo to naším klasickým dotazem, zda mají rýži a zeleninu. Rýži ten den měli v nějakém poledním menu, takže nám ji nabídli. “Ale takové ty mražené zeleninové směsi, to my tady, bohužel nemáme. On tam má dneska jen čerstvou mrkev a brokolici,” řekla nám smutně servírka. A velmi se podivila našemu nadšenému dvojhlasu, když jsme ji požádali, ať nám tu mrkev a brokolici uvaří ve vodě a dá s tou rýží na talíř, že to je naprosto skvělé. I šla, objednala v kuchyni a kuchař v dobrém rozmaru to docela dobře dochutil nějakým bylinkovým kořením a dal hezkou čerstvou oblohu i s naklíčenou řeřichou kolem talíře. Naše nadšení neznalo mezí. Jídlo bylo prosté a chutné a navíc levné. Řekli si o 69 Kč. Hurá, máme to, už víme, kam zajedeme na jídlo, když bude potřeba. A tak jsme různé návštěvy brali při výletech po okolí do téhle restaurace a objednávali: “Pětkrát takové to rizoto jen z vařené zeleniny a rýže, žádný sýr, žádná smetana.” Párkrát to fungovalo, ale začala se měnit cena. Z 69 Kč nejprve na 79 Kč. To prý proto, že tehdy to bylo v době oběda a teď je to večeře. Budiž. Pak ubyla čerstvá zelenina, nastoupil hrášek a kukuřice, zmizela čerstvá obloha a přibylo děsně moc  soli a kari, o které nikdo nestál. Cena se zvedla na 89 Kč. Prý to srovnali s cenou za těstoviny a dali do jídelního lístku. Ještě jednou jsme to zkusili a předem poprosili, aby moc nesolili a kari vynechali. Slané to bylo jak čert a pálivé tak, že jsem nedojedla. Při vracení nedojedených zbytků se servírka dušovala, že kuchařovi říkala, že tam kari nechceme a vracela se z kuchyně se vzkazem, že ho tam dal jen trochu. Zjistili jsme, že změnili kuchaře. Přestali jsme tam brát návštěvy a při občasných pokusech se tam najíst jsme narazili na to, že ještě nebyli v Makru a nemají rýži nebo zeleninu, případně nemají obojí.  Po velké pauze jsme se tam stavili cestou mezi úřady a místo marného rizota si dali klasické těstoviny s houbami. Pro jednou, řekli jsme si, přežijeme i ten sýr nebo smetanu. Jeden by si myslel, jak si pochutnáme na něčem, co je nám vzácné a doma to nemáme. Ale opak byl pravdou. “Nuda nuda šeď šeď”, žertovali jsme s manželem nad talířem. Ani parmazán a smetana to nespravili. Nemělo to v podstatě chuť! Taková jako hmota ale nic víc. Já si dala noky, manžel špagety, vypadalo to oboje stejně a chutnalo nebo spíš nechutnalo totožně. Makrétka s námi zrovna nebyla, ale kojenou Káju mám všude s sebou, takže si vozím i jídlo pro ni s sebou v termosce. A protože termoska má větší obsah než její žaludek, zachránila jsem to nudné jídlo tím, že jsem si do něj vlila miminkovkou kejdičku z dýně, mrkve, čočky a rýže natural :-)

Restaurace mých snů

Vždycky, když takhle jedeme z nějakého výletu a cestou se najíme tak zoufale neuspokojivě, ptám se sama sebe, jestli chci tak moc nebo je tady něco špatně. Představuji si restauraci svých snů. Je celá nekuřácká nebo má alespoň nekuřáckou část opravdu totálně oddělenou od kuřácké. Obsluha se vesele usměje, když vejdeme do dveří a automaticky nabídne dětskou židličku. Asi nemusím říkat, že na celou Sázavu připadají dvě hospody, které mají nekuřáckou část, ani jedna dost dobře neizoluje kouř z kuřácké části a dětskou židličku mají jen v jedné z nich. A to jednu, takže když přijdou dvě rodiny s prckem…smůla. Ale zpět do světa fantazie. Na dotaz po čerstvé rýži a zelenině obsluha pokývá, že není problém. Donese  pak čerstvě uvařenou rýži a dušenou zeleninu, talíř je dokonce ozdoben čerstvým salátem. V těch nejdivočejších snech by pak v takové restauraci měli rýži natural nebo jáhly a třeba i vařenou čočku nebo cizrnu. A to je tak asi vše, co bych potřebovala ke spokojenosti s jídlem na cestách. Je to tak moc? Nekuřácké prostředí, židlička, příjemná obsluha, čerstvě uvařená rýže a zelenina? Jsem ochotná za to zaplatit :-) Marže je velká, protože náklady na trochu té rýže a zeleniny jsou opravdu směšné, zvlášť, když se nejedná o bio kvalitu. 

Kde není poptávka není nabídka

Jak si tak sním o dobrém jídle v příjemném prostředí, často se nachytám při myšlence:”No já tady snad nějakou tu restauraci otevřu, vždyť tady nic takového není, to by mělo úspěch.” Vzápětí si ale uvědomím, co se tak mezi řečí od servírek, číšníků a hospodských v našem regionu dozvídáme. Že o taková jídla prostě nemá nikdo zájem. Že přijíždí vodáci a cyklisté a všichni chtějí smažák a hranolky. Holt, kde není poptávka, není ani nabídka. Podařilo se nám vydupat si jakés takés rizoto v Sázavě, ale asi nás bylo nás málo, aby jim stálo za to mít ve špajzu rýži a nějakou tu čerstvou zeleninu. Musíme víc prudit, aby se to do těch českých restaurací dostalo! Když se obsluhy každý den někdo zeptá na rýži a zeleninu, to by bylo, aby se po dvou měsících nedostala žádost až k majiteli hospody, co myslíte?

Pohlreicha na vás

Možná si někdo z vás říká, no jo, kdybyste jedli normálně, tak si teď nestěžujete, že v regionu není rýže a mrkev. Jenže ono to není jen o tom, že my stavíme jídelníček na obilí, luštěninách a zelenině. Ono je to prostě o celém příšerném českém stravování. V duchu si vždycky říkám: “Pohlreicha na vás!”.  On by si totiž zdravý člověk klidně dal na cestách i něco mimo tabulky a pásmo zdraví, když by to bylo čerstvé a chutné. Užili bychom si změnu jídelníčku a vzácnost surovin, které doma nepoužíváme. Kdyby to aspoň dobře chutnalo. Jenže restauraci, kde vaří z čerstvých surovin, aby člověk pohledal. “Pohlreicha na vás!”, lamentuji někdy cestou z restaurace. “Ten by vám ty polotovary, předsmažené, mražené a instantní blafy hodil na hlavu!” vzkazuji tiše kuchařům a hospodským. Když začal ten jeho pořad, pochopila jsem, proč mi nikde nechutná. A nechutnalo ani když jsem nejedla zdaleka tak, jak dnes. Je ostuda, že člověk si jde zaplatit jídlo do restaurace a dostane něco mnohem horšího než by si byl většina z nás schopen připravit sám doma. Když si uvařím sama doma, stojí mě to pětinu ceny, je toho víc, je to čerstvé a chutné!

Vlastní je nejlepší

A tak se většinou při choutkách někde se najíst vrátíme raději hladoví domů a fofrem si uděláme něco našeho, a pak si pomlaskáváme, že takhle by nám stejně nikde neuvařili :-) Když tedy jedeme někam plánovaně, raději si vezmeme jídlo s sebou a posadíme se s ním venku na deku, než abychom za spoustu peněz skuhrali, jak nám to nechutná a jak nám z toho je těžko a žíznivo. Tím, že děláme velké snídaně, jsme vlastně jako jiní lidé po obědě, a na cestách pak netrpíme hlady, i když máme  s sebou jen sushi rolku, polévku v termosce nebo kváskový chléb s luštěninovou pomazánkou. Občas si ale někde v restauraci jídlo dopřejeme, a já si pak užívám ty chvalozpěvy na to, jak skvěle vařím :-) Kdyby neměli srovnání, těžko by domácí kuchyni ocenili. A tak se u nás říká to, co říkávala moje babička, když jsem byla malá, a já to nechtěla pochopit: “Všude dobře, doma nejlíp.”  A to u nás platí nejen o jídle.