Vyléčený sladkoholik vítá jaro (Jarda, 48 let)

Kdysi jsem nasedl na “kolotoč výmluv”, ale po tom 3/4 roku s Jíme Jinak si už opravdu nedovolím říci, že něco nejde. Jde všechno, jak už jsem psal v prvním příběhu, akorát si člověk musí sám sobě plně přiznat, že je to pouze on, kdo si na sebe chystá důvody, jak vše obejít.

Vyléčený sladkoholik

Býval jsem sladkoholik, zatímco na rodinné oslavě ostatní měli druhý dort, já neměl problém sníst dortů pět. U televize dvě tatranky a po chvilce i celou čokoládu atd… Sám sobě jsem si začal říkat, proč mám takový problém s cukrem. Nejsem věřící člověk vyznávající nějaké náboženství. Plně ale věřím v otevření srdce a následně i mysli. Miluji knihy Dana Millmana, OSHO a dalších.
S tím mým cukrem došlo ke změně ve chvíli, když jsem si uvědomil, že nejtěžší ze všeho je začít mít rád sám sebe. Se všemi těmi chybami, emocemi a divnými postoji atd… Pak teprve lze začít mít rád i své okolí. Pak jsem přestal mít chuť permanentně na sladké. Ona to je stejně jen taková “berlička”, člověk tím nic nevyřeší, naopak ledacos se ještě zhorší.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Sbohem, tukový prstenče krásy

Dnes proběhlo vážení a měření, jsem nadšen a plně spokojen. Když jsem se vážil začátkem ledna 2020 bylo to při výšce 172 cm 76,9 kg a 96 cm v pase. Po 3/4 roku s Jíme Jinak je dnešní skóre 65,6 kg a 85 cm v pase, takže “pánský tukový prstenec krásy” odtéká. Plně vařit recepty po skoro celý týden jsem začal s Jíme Jinak až koncem května 2020. Poslední měsíc už zařazuji i svačiny a váha se začíná stabilizovat. Od října 2020 odtekly už jen 2 kg a za poslední měsíc cca 40 dkg. Jsou to sice jen nějaká čísla, ale potěší to. Sice se u mě zatím nekoná “zázračné” uzdravení, koleno o sobě stále dává vědět, ale není třeba permanentně několik dní v kuse opuchlé. Dokonce mi i dovoluje si několikrát týdně, velmi lehce cvičit jógu, která mi začala přinášet mnoho a mnoho radosti.

Změnit sebe a tím celý svět

Dnes se zdá, že je taková “podivná” doba, možná je cestou změnit sám sebe a pak se opravdu změní celý svět. Velmi těžko se mi píší pocity tak, aby to vše neznělo jako otřepaná klišé. Na druhou stranu poslední dobou mám takový pocit, že možná sem tam něco po více jak 20 letech začíná fungovat. Neusínám na vavřínech, naopak jsem jídlem Jíme Jinak, čtením moc fajn knih, cvičením jógy a pokusem o meditace  inspirován každým dnem více a více. Občas přijde i nápad jak zase v určité situaci reagovat “lépe”. Samozřejmě, že člověk vzteky občas “vyletí”, i ta nenávist jako emoce se objeví. Jde jen o to, že časem se vše rovná a takovéto situace nejsou denní normou, ale jen občasné upozornění, které říkají: “Tak tudy ne!“

Musíme si pomoci sami

Všude slyšíme “velmi podivné” informace… Nikde, ale už celý rok, neslyším: “Lidé, zkuste změnit stravování, zkuste nějaký pohyb v rámci možností a omezení, zkuste dýchat, zkuste si večer dát ledovou sprchu. Pak by se třeba mohlo i stát, že budete mít mnohem lepší imunitní systém.” A já se ptám, proč na tohle neběží spoty celý den třeba v televizi? Nastává prostě doba, kdy pomoci si budeme muset sami sobě i navzájem. Tak to v dané chvíli vnímám a pokouším se dělat maximum, co je momentálně v mých možnostech. Proto jsem moc rád v této skupině a děkuji, že mi byla nabídnuta možnost třeba i něco změnit 

Čím dál více mě začíná motivovat, že Jíme Jinak, není opravdu jen o jídle, ale o životním stylu. Díky dobrému jídlu se postupně uvolňuje i mysl a člověk je stále více inspirován ke zkoušení věcí, které by ho nikdy nenapadly. Proto dovolte tři krátké příběhy z mých všedních dní a fotografie, které se tak úplně netýkají jen jídla:

Malý velký ranní příběh

V 5.30 mi zvoní budík, v 5.50 už sedím na karimatce a začínám cvičení. Na parapet bubnují kapky deště a v mysli se rozbíhá kakofonie myšlenek. Někde vzadu slyším hlas: “Sleduj svůj dech.” Myšlenky běží stále, ale já je nechávám už jen proudit. Pozice za pozicí, dech za dechem, čas se zastavil.
Dva metry za mnou spí žena, těžce oddychuje, jak pokračuji ve cvičení, její dech je klidnější a klidnější.
Najednou už ležím v závěrečné pozici a nechce se mi nic. Nakonec poděkuji a vstávám, zapínám telefon a zjišťuji, že hodina utekla tak nějak sama. Posazuji se do pozice, do sluchátek si zapínám krátkou desetiminutovou meditaci a plně si užívám bezčasovost.
Je 7 hodin ráno, jsem šťasten a pociťuji velkou vděčnost, že mohu cokoliv, stačí jen chtít.
Vcházím do kuchyně, pes mě nadšeně vítá. Dnes je téměř konec měsíce, jdu se zvážit a změřit a jen koukám. Vánoční tuky odpluly s výborným jídlem, které mě opět přesvědčilo. Pokračuj, vytrvej a buď.
Začínám chystat snídani, na kterou se velmi těším, už jsem jí dělal, tak vím, do čeho jdu. Vše probíhá jinak, klid, radost a takový fajn pocit, že vše se tak nějak časem spojí a člověk může otevřít další dveře.

Ranní zátiší

Je 5 hodin ráno dávám “koupat” pár věcí, abych měl klidnější odpoledne a víkend. V pozadí si tiše zraje kimchi, které už dnes večer půjde do lednice.
Budím našeho psa Rockyho a jdu s ním ven. Dnes to venku trochu štípe, později zjišťuji, že je -12°C. Rocky dnes spěchá a za chvíli se vracíme. Rozmrazuji auto a v 5.28 už vyjíždím.
Po cestě přemýšlím, jaký bude dnešní den a další myšlenka, co přijede, mi říká: “No přeci takový, jaký si ho uděláš.” 

Vystoupení z komfortní zóny

Po minulé sobotě a první chůzi bosky ve sněhu, jsem si celý týden představoval, jaké by to bylo ze své “komfortní” zóny vystoupit úplně. Zjistil jsem, že včera večer proběhla má padesátá studená sprcha. Říkám si, že to už pár dní je, zkusím to risknout. Vždyť vše je přeci jen v hlavě, tak se rozhoduji pro krátký výlet na oblíbený Dobrošov. Teplota je kolem 4°C, pocitová cca 2°C, fouká trochu nárazový vítr, tak volím testovací trasu, kousek pod nejvyšším bodem. Moje žena mi dělá technickou podporu, domlouváme poslední detaily a jde se na to. Svlékám se jen do kraťasů a po chvilce vyrážím na 300 m dlouhý úsek. Místy jsou už vytáté fleky, ale sníh je ještě parádně chladivý. Chtěl jsem jít v kuse a rychle. Nakonec je vše jinak. Jdu pomalu, krok za krokem, dech za dechem… Po pár minutách jsem na místě, žena mi vytahuje bundu, abych si měl na co sednout. Náš pes Rocky se mnou jde celou cestu a dokonce i při závěrečném prodýchávání se ode mě nehne. Pocity byly plné euforie a nadšení, že to opravdu jde. Překvapením bylo, že tělo bylo úplně v klidu, bez třesení se. Až v závěru při oblékání, mě začaly studit nohy, protože jsem stál dlouho na místě a nehýbal se. Je to nepopsatelná zkušenost, ihned po oblečení nabíhají čerpadla v těle a po chvíli ani nevím, že jsem byl jen v kraťasech. Co bude dál následovat, další a další ledové sprchy každý večer, tělu to dělá moc fajn. A jednou, kdoví, možná si splním další sen…

Obrovské poděkování patří nejen Evě Cikrytové, která, když je mi mizerně, tak mi pošle dárek :-), ale i mnoha a mnoha lidem z této skupiny, kteří mi jsou velkou inspirací a podporou.

Těším se na další pokračování, společně s testováním dalších receptů, krásných procházek, osvobozujícího inspirujícího cvičení a láskyplné naděje, že bude lépe.

Jarda Hlávka