Za krásami madeirských levád (7.díl)

Ráno

Ráno jsme rozlámaní z té postele oba, Roman hudruje, že má péra otlačená v žebrech. Jooo, pořádná postel, to je dost důležité, ještě že tu jsme jen na 3 noci. Mark nám dnes nabídl prodloužit pobyt, protože mu další ubytovaný odpadl, ale my se těšíme, že snad v dalším apartmánu bude lepší postel (Roman) a kuchyň (já). Takže s díky odmítáme a já si jdu trochu protáhnout páteř.
K snídani byla opět polévka a kaše se zeleninou. Nemám moc na výběr a nechci dokupovat další semínka a obilí, které bychom nestihli spotřebovat, ale přesto jsem udělala trošku jiné jídlo než včera. V polévce je kimči miso pasta, trochu mi ujela ruka, tak máme thajskou snídani. Zeleninu jsem udělala na cibuli. Použila jsem tentokrát pórek a mrkev, do hotového dala umeboši pastu, výsledek je naprosto super. Navrch opět napařená brokolice, dýňová semínka, petrželka. Prostě luxus, oba si pochvalujeme domácí stravu. S sebou na výlet beru banchu s citrónem a vodu, ovoce, které jsem koupila přímo proti domu v obchodě. Pánové, co tam vykládali zboží, se velmi divili, když jsem ze vchodu volala nahoru do oken. “Romanéééé, mám vzít i mrkev?” Dívali se na mě, pak nahoru, na mě…jako na tenise, když jsme si domlouvali, co vzít k svačině a co chybí v lednici. Už si připadám jako místní.

Nákupy na dluh

Při placení mě překvapilo, když jedna paní nakoupila a místo placení vytáhla z kabelky ušmudlaný sešitek, kde měla v sloupečku pod sebou čísla, kam prodavačka připsala cenu za nákup. Stejné číslo přidala do velké knihy, kterou měla u pokladny. Našla tam jméno té paní, připsala částku v eurech a rozloučily se. Původně to vypadalo, že zákaznice si objednává nějakou bábovku (držela totiž v ruce takový místní sladký chléb) a že jí ho prodavačka do knihy zapisuje. Ale o pečivo tu zjevně nejde. Že by se tu nakupovalo na dluh? Třeba vyhrála nějakou částku, kterou si tu může vybrat a postupně ji čerpá, přemýšlím. Ale těch stránek a jmen tam bylo víc. Proběhlo to tak samozřejmě. Kdo ví, jak to tu funguje.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Výlet na Levada do Furado

“Chceš chodit?” ptal se včera Roman, když jsem brblala, že si jen vozíme zadek a jíme. “Jasně, vždyť mě znáš, potřebuju denně procházku,” odpovídám. “A jak moc?” “No přiměřeně,” leknu se, protože jsem tu viděla i cedulky na 35 km treky. “Tak dáme něco lehčího.” Hurá, jdeme na pěší výlet, to mám nejraději. Ale co na sebe? Nemám outdor oblečení ani boty. Beru si na cestu opět to stejné letadlové vybavení – džíny, mikinu, plátěnky. Svetr pro případ chladna do batohu, sukni pro případ horka tamtéž.

Když přijedeme do výchozího místa, trochu nás vyděsí davy lidí, které se tu objevují. Ale ukáže se, že jsou to vesměs hoteloví turisté v minibusech, kteří přijeli na rybářskou farmu a vyfotit si vyhlídku. V lese jsme pak několik hodin sami. Začínáme pěkným stoupáčkem, sotva stačíme s dechem. Je vedro a já cítím srdce až v uších. To je tedy mizerná kondička! „Už se těším na vodopád!“ hlásím, protože ten bychom měli někde po cestě potkat. Do batohu jsme dali i plavky, abychom se tam mohli smočit. Ťapkám v plátěnkách po kamenech, kořenech i hlíně a připadám si skoro bosá. Já mám vlastně berfootky, cítím každý kámen.

Proč vznikly levády?

Bylo mi divné, že se většina tras pro turisty jmenuje Leváda. Byly mi záhadou kanálky s vodou, které potkáváme na každém výletě. Jsou v každé vesničce a pěkně si zurčí dolů do města. Tak už vím, co jsou to ty levády a obdivuju

Dnes na Madeiře najdeme 110 hlavních a přes 100 vedlejších levád s celkovou délkou 2 400 km (započteme-li i všechny malé odbočky, dostaneme se až na hodnotu téměř 5 000 km). Terén překonávají více než 40 km tunelů, z nichž nejdelší měří přes 5,5 km. Nejdelší je se 106 km Levada dos Tornos napájející i dvě hydroelektrárny a v závěsu za ní s 98 km Levada do Norte.

Levády jsou zavlažovací kanály na Madeiře, které přivádějící vodu z oblastí bohatých na podzemní vodu do zemědělských částí, zejména na jihu ostrova. Madeira je poměrně vlhký a deštivý ostrov, proto se zdá zavlažování zbytečné, jenže je tu geologický problém – ostrov je vrcholem vyhaslé podmořské sopky a jednotlivé geologické vrstvy nejsou vodorovné nýbrž sklonově míří většinou k severu, což způsobuje odvod podzemních vod. V praxi tak znamená, že velká část deště, který naprší na jižní části ostrova, pod zemí odteče na sever a neudrží se na místě. Proto už v 15. století začaly vznikat první kanály. Tehdy se na těžkou práci ražení kanálů ve skalách v horském terénu využívala práce otroků. V 19. a 20. století se přistavěly betonové chodníčky, aby se levády daly udržovat vodohospodáři, a bylo vyhloubeno mnoho tunelů ve skalách, kterými voda protéká skrz hory. Šířka betonových chodníčků je od 1 do 2 metrů a brzy se ukázalo, že mohou sloužit jako cestička pro turisty. Oficiální značené turistické trasy podél levád si v průběhu 20. století získaly velkou oblibu a dnes patří trekování podél levád k hlavním aktivitám na Madeiře. To jsme si nemohli nechat ujít a dnes tedy putujeme příjemným prostředím takřka po vrstevnicích kolem hory také a žasneme nad tím, co lidské ruce dokázaly.

Trénink na bytí v přítomnosti

Zpočátku jdeme lesem a já se raduji z rostlinek, které znám i od nás. Udivuje nás krásná cestička, takové schody zasekané do stoupajícího terénu vyskládané z malých oblích kamínků. Vedou neuvěřitelně daleko. Kdopak je asi stavěl? Jako jsou staré? Jsou z dob, kdy sem dováželi otroky? Neskutečná práce odvedená v horských podmínkách!
Časem se les mění v prales a rázem se mění i rostliny. Vypadá to tu víc jako džungle než les. Už nemůžeme jít vedle sebe, cestička je úzká. Poskakujeme po kamenech a přes kořeny.
Když vyjdeme na vrchol kopce, octneme se na rozpálené planině. Suchá tráva, kozí bobky, nízké porosty. Je tu kozí farma ale nikde nikdo. Roman hledá kudy dál, ale ouvej, není tu signál. Zlaté mapy…Prodírá se křovím a hledá cestu, která by tu někde měla být. „Počkej tady“, zavelí a zmizí v zeleni. Napadne mě, že kdyby tam někam zahučel (pod námi je sešup dolů), tak mu jednak nepomůžu a jednak ani pomoc nezavolám, protože můj telefon je v baťohu na jeho zádech. Signál tu není, tak zaplaším myšlenky na pád muže do propasti a čekám, s jakou se vrátí. „Tudy ne,“ vyleze po chvíli ze křoví a hledá dál, až najde zarostlou cestičku. Vydáme se tedy hustým porostem a užíváme si zase úplně jinou přírodu. Sukně a plátěnky se ukazují jako poměrně praktické i pro tenhle tip výletu. Občas musím sukní vytáhnout, abych mohla udělat delší krok, někdy mi noha sklouzne po suchých listech, ale jinak to jde. Dokonalý trénink na bytí přítomnosti – mám úplně čistou hlavu, soustředím se jen na to, kam šlápnu. Po pár kilometrech mi pěkně vytráví, takže sedáme do polostínu a vytahujeme ovoce k svačině.

Zdravíme i v lese

Následuje trasa po vrstevnici a začínají se objevovat turisté. Zdá se, že všichni přicházejí z místa, kam my máme naplánováno jít. Jdeme proti proudu a já si říkám, že to tak vlastně děláme už dlouho a v mnoha oblastech. Uctivě každého protijdoucího zdravíme: „Hi“ nebo „Hello.“ A lidé jsou často tak překvapení, že odpoví až tomu druhému nebo vůbec. Jak zvláštní, že i tady, v místech, kde se nejde vyhnout očnímu kontaktu, jsou lidé schopni sklopit zrak a projít kolem vás bez pozdravu. Tak jim to svědomitě kazíme a leckdo se chytne, starší lidé se vyloženě začnou usmívat radostí, že se ještě někdo s někým zdraví. Potkáváme Francouze, Poláky, rusky mluvící i anglicky mluvící. Baví mě představa, že anglicky zdravíme i Čechy. Dřív jsem našince poznala už zdálky, podle oblečení, pohybů a gest. Dneska není šance. I Češi už mají krásné oblečení, sportovní vybavení a mluví anglicky. Kolik jsme jich tu asi dnes potkali? Že by to byli všichni ti, co nezareagovali na pozdrav? V Čechách jsme na to zvyklí, v lese nám taky moc lidí neodpoví. Zdravíme a zdravíme a jen se divíme, jak málokdo pozdrav zachytí a zareaguje. Někteří muži mají velmi specifickou potkávací reakci. Vypadá to asi tak, že vás zaznamenají a sklopí hlavu. Semknou rty jako když se jim chce plakat, ale nechtějí to pustit. A když se míjíte, na vteřinku se očima setkáte a oni kývnou takovým způsobem, jako když vám na pohřbu někdo kondoluje a tímhle gestem se sevřenými rty dává najevo svou lítost. Velmi zvláštní, už to to pár hodin pozoruju. Nepomáhá ani když se na ně usmíváme. Rty mají sevřené a viditelně trpí. Těsně před koncem procházky Roman neodolá a jde se vykoupat v ledovém jezírku. Mě stačilo smočit prstíček a vyfotit si ho. Málem jsem to nestihla, jak rychle byl venku.

Oběd

Po pár hodinách jsme zpátky u skútru a hladoví. Je odpoledne a před námi sympatická restaurace s posezením venku. Hlad už máme pořádný, nabídka je stejná jako všude jen s tím rozdílem, že tady mají pstruhy ze pstruzí farmy na sto způsobů. Dobře, zase bude ryba, mám hlad a samotná rýže se zeleninou mi nestačí.  Takže zasedáme pod deštník a objednáváme zeleninovou polévku s česnekovým chlebem, k druhému jídlu pstruha, rýži, salát a pečené batáty. Vypadá to náramně a docela dobře to chutná. Já jsem tedy spokojená, že máme jakžtakž dobré jídlo a překvapí mě Roman, který opět říká, že to není žádný zázrak. „Já snad mám covid, vždyť to nemá chuť.“ Pravda je, že polévka je poněkud mdlá, prostě jen uvařená rozmixovaná zelenina. Já jsem ráda, že to není zahuštěné moukou nebo smetanou, ale chuť to vpravdě moc nemá. Polévku jsme doladili vinným octem, který je na stole. No vida, hned to má trochu grády. Roman přidal ještě trochu pepře. Podobné zklamání projevil nad druhým jídlem a zakončil to tím, že stejně nejlíp vařím já. Ó já se mám!

Na kafi u místních

Potřeba se něčím dorazit po jídle, které vás neuspokojí se projevila i tady. Roman chtěl na kafe. Ale jinam. Našli jsme si maličkou kavárničku cestou z hor. Seděli tam místní, co je vždycky dobré znamení. Navíc tu byl krásný výhled. Lidé byli v družném, hlasitém hovoru a zvědavě si nás prohlíželi. Když jsme se posadili k ním na dvoreček, jedna paní, která celou dobu hlasitě telefonovala, přišla s telefonem k nám, do mobilu řekla něco, co znělo jako: “Počkej, mám tu hosty,” a zeptala se anglicky: “What do you want? (Co chcete?)”. Na chvilku jsem zaváhala, zda jsme vítaní a není to myšleno tak, jak to bylo řečeno. Ale Roman byl nadšený, těšil se, že si popovídáme a konečně dostaneme odpovědi na naše madierské otázky. Dal si kafe, já mátový čaj. Paní nápoje donesla, sedla zpátky mezi své a dál telefonovala, pak živě diskutovali. Portugalština je pro nás stále záhada. Neměli jsme nejmenší tušení, zda se baví o politice, o dětech nebo o tom, co měli k obědu. Došla jsem si na záchod a Roman zaplatil. Na odchodu se na nás paní líbezně usmívá a hlasitě děkuje. Divím se, že je najednou tak milá, když se nám celou dobu předtím nepodařilo navázat ani oční kontakt natož se něco dozvědět o tom, jak se jim tu žije. “Dal jsme jí 5 euro,” vysvětlí Roman. “Víš, kolik tu stojí čaj a kafe? Po euru, takže jsme toměli za 2.” Páni, je to všude stejné. Jíst a pít s místními vyjde na půlku i tady. Jinde mám čaj za 2,5 eura, kafe bývá kolem 2-3.

Zpátky v Machico

Vracíme se domů. Ve městě probíhají cyklistické závody. Některé ulice jsou uzavřené. Majitel skútru si pro něj přijel a honem prchá, dokud není zavřená hlavní ulice, kterou potřebuje projet. Prý možná skútr bude ještě volný pozítří, dá vědět. Z protější stráně opět hraje dětský orchestr, jak jsme si tu zvláštní hudbu pojmenovali, a my opět hádáme skladby. V horách už byla zima, ale tady je ještě krásně teplo, je škoda být zavření v apartmánu, který nemá ani balkón. Vezmu si své nové plážové kalhoty (konečně je můžu vytáhnout), dokonce jsem si vzala náramek a naušnice a konečně vzala na nohy jiné boty než plátěnky, a vyrážíme na procházku k moři.
V baru u vody si dá Roman víno a já maracujový fresh džus. Tohle ovoce zbožňuju a nechávám si ho jen na exotické výlety jako je tenhle, u nás to nekupuju. Skoro jsem zapomněla, jak to chutná. Hmmmm, to je pohodááááá! Pocucávám hodinku svoji sklínku s džusem a přemýšlím, jak se asi mají holky na skautském táboru a jestli by je to tu bavilo. Asi je fajn, že jsme tu sami, můžeme dělat výlety a jíst jednou denně. To by holkám nestačilo. Dovolená bez: “Kdy bude něco k jídlu?” a “Kdy už tam budeme?” je moooooc prima. Džus mě pořádně ochladí, takže objednávám čaj na zahřátí.
Když začne foukat studený vítr, začne mi být opravdu zima a vracíme se do apartmánu. Cestou nás pobaví pohled na ženy cvičící před hotelem. Tedy nejde o ty ženy, ale o dědečka, který jde kolem a jako uhranut se zastaví jen pár kroků před nimi a s němým úžasem je pozoruje. Ženy se předklání a protahují a děda ruce v bok a jen se dívá. Před ním se vystrkuje 12 zadků a děda je naprosto paralyzován. Kolem chodí lidé, je to něco jako kolonáda. Ale děda se nenechá vyvést z míry, neuhne ani o krok, jen se dívá. Věk prostě nehraje roli. I když už je to stařeček, ženské tělo ho fascinuje. Ženy se nenechají znervóznět a dál cvičí. Život je krásný, jak by řekla švagrová.
Cestou do apartmánu si fotím místní streat art – pomalované dveře starých domů. Moc se mi to líbí. Roman by ještě seděl venku a dal by si ještě skleničku, pokukuje po dalším baru či kavárně, ale mě už je fakt chladno. Vyřeší to po svém – jde si koupit víno do obchodu. Dlouho vybírá, těžko se v portugalštině orientuje, nakonec vybírá lahev za 7,5 euro, jedno z levnějších. Když platí kartou, vidí na display 75 euro. Než zadá pin, ptá se pokladní, zda je to fakt tak drahé víno, že by si ho vyměnil. Ta se k smrti vyděsí, že to špatně naťukala a dlouze se omlouvá. Oba jsou šťastní, že byla chyba odhalena. Já si doma dám banchu a dojím papáju. Roman ji vínu nechce, tak mám celý zbytek pro sebe. Ó já se mám.

Sednu k počítači, že si napíšu dnešní zážitky do deníčku. Dívám se na fotky, abych něco nezapomněla a jen se divím: “Víš, že jsme tu teprve čtyři dny?”