Žiji bez žaludku a jíst Jinak mi pomáhá (Ivana, 45 let)

Učila jsem se všechno znovu

Letos mi bude 45 let. Jsem máma dvou úžasných, teď už dospělých dětí a babička maličkého Teodora. Ale nemuselo to tak být. Před 6 lety mi lékaři odstranili celý žaludek a slezinu. Ani v těch nejhorších myšlenkách jsem netušila, co mě vlastně čeká. Mám střevo napojené přímo na jícen, lékaři mi vytvořili ze střeva nějakou jakoby kapsu, rezervoár, kde se jídlo zdržuje, aby nehupslo rovnou do střeva a odtud se pomalu posouvá. Operace to byla náročná, a já se po ní učila všechno znovu. Chodit, jíst, pít, žít. Zvyknout si na to, že od teď už bude úplně všechno jinak. Naštěstí je tělo neuvěřitelný nástroj a zvládne skoro všechno. Jediné co jsem od lékařů věděla, bylo, že mě doživotně čekají menší porce, v častější frekvenci. Začátky byly neuvěřitelně těžké. Učila jsem se odhadovat, co všechno můžu. Stovky pokusů, jestli tohle sousto ještě zvládnu, nebo už se ve mně neudrží a tím pádem se neudrží nic z toho, co se mi doposud do sebe podařilo nasoukat. Zjistila jsem spoustu věcí. Například, že pít a jíst dohromady nejde, opět se neudrží nic. Že nesmí přijít pocit žízně. Nejsem pak schopná ji bez bolesti, nevolnosti nebo zvracení uhasit. Že pití je nakonec horší problém, než jídlo. Ale také jak úžasný vynález je brčko nebo láhev pro sportovce. Že jakmile nedodržím dvouhodinový interval mezi jídly, je zbytek dne už nenapravitelně ztracený, protože mám bolesti a nevolnosti, se kterými mi nikdo a nic nedokáže pomoci a jediné co zabere je, když se ubrečím ke spánku.

Myslela jsem, že mám vyhráno

Myslela jsem si, že mám vyhráno, když odstraním z jídelníčku jídla, která mi prokazatelně nedělají dobře, abych následně zjistila, že z toho, co jsem včera tolerovala, mě dnes sejme hned první sousto. Hlavně jsem zjistila, že jediná jistota, kterou mám je ta, že žádnou jistotu nemám. Jediné co mi zbylo, bylo stravovat se metodou pokus omyl. Naučila jsem se nevycházet z domu bez krabiček s jídlem a s lahví pití. Odměnou za výdrž mi bylo to, že jsem se během prvního roku naučila si s jídlem a pitím celkem obstojně rozumět. První malá výhra. Jedna z mnoha. Ale to nejdůležitější co jsem zjistila bylo, jak skvělou mám rodinu a jaké úžasné přátele. A jak moc jsem za to vděčná. Byl to začátek nového života.

Cukroví bez cukru?
Svatý Mikuláš by koukal, jak se dá mlsat zdravě! Naučte se triky na vánoční cukroví, které potěší i vašeho nutričního poradce.
Jak na to

Ty holky musí být mimo

Úplně přesně platí myšlenka, že když je žák připraven, učitel se objeví. Při cestě autem jsem zaslechla rozhovor v rádiu. Nějaké dvě holky vaří jinak. Tempeh, tofu, řasy, bez brambor, bez masa, vajíček, cukru, no hrůza. Ještě teď si pamatuji myšlenku, která mi naskočila. Ty holky musí být úplně mimo. Pustila jsem to z hlavy.

Musela jsem změnit způsob myšlení. Musela jsem zase trošku jinak. Nasadila jsem si detox ze zelených potravin a aloe. Moje kamarádka mi poslala odkaz na recept, s tím, že toto by pro mě mohla být cesta. Přes recept jsem se proklikala na stránky s vařením. Byly to stránky těch dvou holek z Jíme jinak z rádia. Tak jsem začala vařit ty pro mě jednodušší jídla. A kontrola po třech měsících už byla v pořádku, oba nálezy zmizely. Vůbec jsem nevěděla, jestli mi pomohl detox, změna stravy nebo myšlení. Ale vaření se mi zalíbilo tak, že jsem si zaplatila i klub JJ, abych se dostala k více receptům a radám.

Přišlo první zklamání. Recepty, které jsem tenkrát nedokázala ještě docenit, se zdály složité. Složité surovinami, jejichž názvy jsem tehdy neuměla ani přečíst, natož vědět, kde je koupit. Složité tím, jak rozpoznat, která zelenina se dává do studeného, která do horkého. Složité tím, že jsem nevěděla, že když přeženu dochucování soyu nebo umeoctem, není to chyba oněch surovin, ale moje. A nejvíc ubíjející bylo to, že jsem tam četla spousty myšlenek a článků o tom, jak a v které době posilovat orgány, které vůbec nemám a jak a kdy jíst poslední jídlo a držet půsty, když musím jíst každé dvě hodiny a poslední jídlo těsně před spaním, abych vydržela do rána.

Přepadla mě panika

Přepadla mě neuvěřitelná panika, že je to moje konečná. Jak dlouho moje tělo vydrží. Vždyť je mi teprve 40. A myšlenky, že pokud nebudu moct tohle vše dodržovat na sto procent, je vlastně úplně zbytečné se takto stravovat. Všechno se to ve mně pralo. Byla jsem neuvěřitelně hubená, měla jsem 44 kg při 162 cm. Měla jsem pocit, že bez masa nikdy nepřiberu. Že nebudu mít dostatek živin. Většina lidí na webu chtěla hubnout a víceméně se jim to dařilo, ale tohle já jsem nepotřebovala. Nemohla jsem si to dovolit. Takže jsem se opět vrátila ke starému způsobu
stravování a myšlení. Nejhorší pro mě bylo, že mě v té době na ulici zastavovali známí i cizí lidé s otázkami, zda bych se nechtěla najíst, že to jak vypadám hraničí s anorexií, že už nevím, jak na sebe upozornit. Neuvěřitelně mě to bolelo a jediné co jsem dokázala, bylo se jen usmát a za rohem se rozbrečet. Nějakou dobu trvalo, než jsem se to naučila ustávat, ale povedlo se.

Přestala jsem řešit, to, že jsem tak vychrtlá a přijala to jako fakt. Přestala jsem s tím i s lidmi okolo sebe bojovat. Začala jsem se učit mít se ráda, taková jaká právě jsem a začala hledat další impuls pro co žít. Začala jsem testovat své fyzické možnosti. Nejdříve procházkami se psem, pak ranním cvičením, první hodinou jógy, kterou jsem spíše proležela, než procvičila. Během dalšího roku jsem přidala první kilometr na běžkách, první ovály na bruslích na zimním stadionu. Unavená do bezvědomí, ale šťastná, že to jde. Další rok kolečkové brusle a vloni první lyžování na sjezdovce. Vše pomalu, opatrně a s obrovským respektem a s neuvěřitelnou radostí, že jsem se zase posunula o kousek dál.

Dělat pro sebe to co zvládnu, je lepší, než nedělat nic

Vím, že jsou činnosti, které už jsou mi navždy zapovězeny. Nikdy už si nezaběhám, neujdu delší vzdálenost, skoro nic neuzvednu a neunesu, nehodím bowlingovou koulí. Vím, že na sebe musím být velice opatrná a že musím hodně odpočívat. Mít se ráda a být vděčná za každý den, který mohu prožít. Abych ve svém předsevzetí vydržela, přišlo mi další upozornění. Upozornění  v podobě zvýšených markeru. Musela přijít další změna myšlení. Vrátila jsem se k vařícím stránkám a pustila se do toho znovu. Tentokrát ale jinak. Poctivě jsem všechno pročítala stále dokola,
psala si poznámky a tiskla recepty. Snažila jsem se nedělat unáhlené závěry a učila jsem se věřit, že nemusí být vše na sto procent. Uvědomit si, že to, že si vyberu jen to, co zvládnu a dokážu, je lepší než nedělat vůbec nic. Takže nyní už mě netrápí články a komentáře půstech a čase jídla. A v klidu a s chutí si dám svoje večerní jídlo i po dvacáté hodině. Moje tělo to tak prostě potřebuje. A já vím, že pro sebe dělám to nejlepší, co umím a zvládám. Netrápím se tím, že všechno vždy nejsem schopná dodržet. Nemám problém s tím, že si do kavárny přinesu své kokosové mléko a do společnosti doma uvařené jídlo v termosce. Naučila jsem se, že to co nejde okamžitě a na sto procent, se nemá vzdávat úplně. Že je moc důležité dělat aspoň něco. Kousek po kousku. A nechtít zvládat vše a hned.

Jíst jinak mi dělá dobře

Zjistila jsem, že mi jíst jinak dělá dobře, že mi chutná a že mě baví. Že mi po tomto jídle není tolik těžko a nejsem tolik unavená. Že je to vlastně úžasně jednoduché a skvělé. Jsem neuvěřitelně hrdá na to, že jím jinak a to vše díky těm holkám z toho vařícího webu, z webu Jíme jinak. Vlastně mě tohle jiné vaření pohltilo natolik, že jsem jím nakazila spoustu lidí z mého okolí. A ten velký zájem mých blízkých a známých o mé vaření a recepty, které si nyní za pomoci inspirace z Jíme jinak, už vymýšlím sama, donutil mé děti založit mi stránku s vařením. Zjistila jsem, že tohle vaření, je přesně to, v čem jsem se našla a co mi dává sílu a pomáhá mi jít dál. A nějak
mi v tom všem uniklo, kdy přesně  jsem začala vážit pro mě krásných 49 kg a kdy přesně mě lidé na ulici přestali zastavovat a hodnotit a začali se na mě opět usmívat. Když se totiž podaří změnit myšlení, zjistíte, že jde i to, co se vám zdá do té doby nemožné. Takže holky z Jíme jinak, omlouvám se. Vůbec nejste mimo, jste báječné.

S velkými díky Vaše Ivana.