Zvířata mluví jako lidé nebo naopak?

Jednoho dne jsem vyrazila na procházku hledat místo na uctění Slunovratu. Tušila jsem, že to bude na kopci asi kilometr od domu, ale hledala jsem to místo, kde bych cítila zdroj energie, možná i trochu strašidelnou energii, to k tomu taky patří.

💡TIP: Sada na letní hubnutí - stáhni si hned teď ZDARMA.

Setkání s dubem

Prošla jsem kolem plotů u lesa a protáhla se škvírou u křoví. Vydala jsem do kopce směrem ke kravínu a přemýšlela jsem, jestli na tuhle louku dříve Slované taky chodili. Možná tady byl spíš les, ale třeba tady byly chýše. Nedaleko jsou pravěké mohyly, takže kdo ví…V tom mi začal vlasy zvedat silný vítr. Snad bude na Slunovrat hezčí počasí, chci udělat rituál venku, až najdu to místo. Přitáhla jsem si límec bundy blíž pod bradu a snažila jsem se nevnímat, jak mě pálí tváře zimou. Kéž by bylo léto, svítilo by sluníčko a mohla bych chodit na boso. Sledovala jsem promrzlou zem, v létě je taková měkčí, příjemnější na dotek.

Ponořená do své touhy po létě jsem došla k dubu nad malým jezírkem. Vím, že pro naše předky byly duby ještě posvátnější než ostatní stromy. Přiložím dlaň na drsnou kůru a zavřu oči. Chvíli se nic neděje, ale pak se strom ozve svým starým, měkkým a příjemným hlasem, který mi jemně rezonuje v hlavě. Takovým jednoduchým, jakým mluví stromy. Hlasem, který neslyšíme, ale cítíme. “Vítám tě.” Zalil mě ten prostý a milý pocit. Jako doma, pomyslela jsem si. Ve zmrzlých rukou jsem cítila slaboučké teplo. Zvedla jsem hlavu směrem ke koruně dubu, a na tvář mi spadl lístek. “Dík,” zašeptala jsem. Jednoduchý pozdrav, a já věděla že můžu jít zase dál. Odlepila jsem se od jeho dřevěného těla a pokračovala jsem směrem do kopce. Rozběhla jsem se, ale nepřestala jsem přemýšlet. Kopec nade mnou nebyl tak vysoký, ale takhle zespoda vypadal jako by končil až v nebi. Fascinovalo mě,  že jsem si ho nikdy nějak víc nevšímala, vždycky chodím spíš kolem něj, ale nikdy jsem si pořádně neuvědomila, jak zvláštní je. To je na životě úžasný, pomyslela jsem si, nikdy nedojdou zvláštní věci k objevování. Zastavila jsem se, byla jsem nahoře. Ušklíbla jsem se, protože ačkoliv polovina vesnice byla spíše nad kopcem pořád jsem si připadala výš.

Cítila jsem kořeny našeho rodu

Zavřela jsem oči a najednou jsem viděla, jak tady stojí v kruhu lidé, drží se za ruce a dívají se na nebe. Jejich energie do mě napálila v plné rychlosti, trochu jsem ucouvla a slyšela lidský křik, ohlédla jsem se na vesnici ale nic jsem neviděla. Pak jsem udělala krok dopředu, zase do toho pomyslného kruhu lidí, a uslyšela kohouta. Moje první myšlenka byla, že i kohout může křičet jako člověk. Ta myšlenka mě zaskočila – proč by kohout měl křičet jako člověk? Jenže já jsem věděla, že to byl on! Vydala jsem se z kopce zpátky směrem ke kravínu. Po větru a z kopce se šlo skvěle, jen to bahno mi vadilo. A vítr. Ten mi dával najevo že to, co teď dělám, má kořeny někde daleko v mém rodu. A tak to mělo být. To jsem přesně hledala.

Krávy, kočka, krůta a kohout

Úplně mi mrzl nos, a tak když jsem přelezla s vypjetím všech sil bahnitou cestu od traktoru, rozhodla jsem se jít se podívat na krávy. Tam bude teplo, ne? V ten moment mi do myšlenek pronikl řev krav. Nevěděla jsem, proč řvou, ale lítostí se mi zkřivil obličej. Nějací dva chlapi tam na sebe pokřikovali, nešlo mi na rozum, že tam můžou celé dny poslouchat to smutné bučení. Zatnula jsem ruku v pěst a snažila jsem se kravičky v duchu uklidnit: “Nebojte se, kravičky,” vyslala jsem směrem ke kravínu a ony v tu ránu ztichly. Vyvalila jsem oči. Náhoda? Připlížila jsem se k oknu v kravíně. Nebylo tam sklo a kravičky se natahovaly k mojí ruce, přišlo mi, že se tak sladce usmívají. Mrkaly těma velkýma očima a jedna mi olízla ruku. Zahihňala jsem se. Najednou krávy dostaly strach. Nevím z čeho, ale taky mě to vystrašilo, tak jsem se odlepila od okna a vydala se podél zdi k bahnité cestě směrem do vesnice. Sotva jsem byla z dohledu krav, pochopila jsem, čeho se bály. Zase se ozvali ti dva chlapi.
Zrychlila jsem krok, pod nohama mi čvachtalo bahno. Znovu jsem si představovala Slovany, jak uctívají Slunovrat.
Zastavila jsem až u louky, na které seděla kočka a zírala kamsi do trávy. Soustředila se, a ani se nehnula. “Čau, kočko”, pozdravila jsem ji v duchu. Kočka se na mě otočila, kývla hlavou a dívala se na mě. Už jsem se víc nemohla ubránit myšlence, že mi zvířata rozumí. Sledovala mě, dokud jsem nezmizela za zatáčkou.
Tam byla zahrádka se slepicemi a krůtami. Jedna krůta ležela úplně vzadu, asi spala. Rozhodla jsem se zkusit, jestli s ní můžu vážně mluvit. Vydala jsem ze sebe jakýsi první zvuk, co mě napadl, a krůta zvedla hlavu, a udělala úplně stejný zvuk. Poklesla mi čelist a já fascinovaně sledovala, jak se krůta zvedá a pořád dokola opakuje ten samý zvuk. Navázaly jsme oční kontakt, a dělaly na sebe zvuky. Stejné zvuky. Krůta přišla až k plotu a ve mě se vzbudila zvědavost, jestli mi vážně rozumí. Tak jsem udělala ten zvuk, ale myslela jsem přitom na větu: “Dáš mi, prosím, jedno svoje pírko?” Krůta si okamžitě vytrhla malinkaté pírko a hodila ho ke mně. Rozesmála jsem se, funguje to!! Rozloučila jsem se s krůtou a běžela s pírkem v ruce nahoru k našemu domu.
Když jsem vyběhla nejhorší část, ozval se kohout. Nejstarší kohout ve vesnici, a zakokrhal tím způsobem, který nás doma vytáčí (hlavně mamku v jednu v noci). V myšlenkách jsem ho poprosila, jestli by to nezkusil ještě jednou a hezčeji. V tu vteřinu opravdu zakokrhal, a ačkoliv to pořád znělo hrozně, byl slyšet rozdíl. Radostí jsem vyskočila a uvědomila jsem si, že už není taková zima. Zavřela jsem za sebou branku do zahrady a utíkala jsem si schovat pírko do pokoje.

Každé z těch zvířat pro mě bylo něčím důležité. Vzpomněla jsem si, že jsem četla v jedné knížce, že o Slunovratu mluví zvířata lidskou řečí. A já jsem teď už věděla, že i lidé mluví zvířecí řečí. Stačí poslouchat, věřit, že je to možné a zkusit taky promluvit. Schovala jsem si pírko do krabičky, jako důkaz že se mi to celé jen nezdálo.
O pár dní později s rodinou oslavili společně Slunovrat přesně na tom místě, které jsem našla (Jak jsme letos oslavili Slunovrat).